Opevnění v okolí K-S 5

Kladský výběžek zařezávající se na severu hluboko do naší vlasti je svojí polohou jako předurčený pro vedení útoku proti ní. V minulosti byl k tomuto účelu také několikrát využit. Tomuto nebezpečí se snažila už v roce 1919 na mírové konferenci ve Versailles předejít československá delegace, která mimo jiné požadovala přivtělení Kladska k Československému státu. Tento požadavek zdůvodňovala historickým právem - Kladsko bylo po několik set let součástí Českého státu, a ještě v roce 1919 zde dokonce žila početná skupina obyvatel hovořících česky.

O mimořádném usilí o získání Kladska, či alespoň jeho části, svědčí i to, že jako kompenzaci naše delegace nabízela odstoupení částí aššského a frýdlantského výběžku a části Opavska. Bohužel tento požadavek neprošel, a tak už za několik let po mírové konferenci ve Versailles musela naše země čelit hrozbě vpádu nacistických jednotek právě z Kladska.

Samostatný pěchotní srub K-S 9 "Mezi lesíky". V popředí je jasně vidět systém protitankových překážek hustě propletený ostnatým drátem. Část ocelových rozsocháčů je však již rozebrána. Originální fotografie z roku 1938.

Velká výhoda pro československou stranu spočívala v tom, že téměř celou hranici s Kladskem tvoří věnec horských hřebenů, které ale bohužel pro moderně vyzbrojenou armádu nepřestavují nepřekonatelnou překážku. To nicméněnemuselo platit v případě, že hory a horské průsmyky jsou chráněny systémem důmyslného opevnění a pevnosti obsazeny odhodlanou posádkou.

V uvažovaném obranném systému mělo proto ochranu proti útoku z Kladského výběžku zajišťovat hned několik úseků těžkého opevnění. Na západě úsek Staré Město pod Sněžníkem, na východě úsek náchodský a uprostřed v nejohroženější části sruby těžkého opevnění králického úseku.

Samo široké králické údolí, tento přirozený průsmyk mezi dvěma mohutnými masívy - Orlickými horami a pohořím Králického Sněžníku, je pro vpád do Československé republiky jako stvořené. Jižní cíp Kladského výběžku se zde nejvíce přibližuje k rakouským hranicím vzdáleným odtud jen 160 kilometrů. Republika je v těchto místech nejužší a hrozilo nebezpečí spojení nepřátelských armád útočících se severu a z jihu. Pokud by se jim to podařilo, zhroutil by se celý obranný plán. Další obrana obklíčených Čech by pravděpodobně ztratila smysl. Navíc v roce 1938 na sebe navazovaly nedaleko pěchotního srubu K-S 20 dvě armády - I. Česká a II. Severomoravská. Místa dotyku dvou velkých taktických celků bývala zpravidla velice choulostivá a Němci na ně později ve válce s velkými úspěchy útočili.

Opevnění se stavělo i na vrcholových partiích masívu Sušiny. V roce 1938 zde byla rozestavěna linie lehkého opevnění vz. 37, následující rok měla být linie zesílena linií těžkého opevnění. Postavené objekty do dnešních dnů vcelku bez problémů odolávají náročným klimatickým podmínkám.

Již při tvorbě prvních obecných plánů naší pevnostní soustavy v roce 1934 bylo jasné, že vzhledem ke své poloze bude opevnění Kladského výběžku prvořadou záležitostí. Záměr vypracovaný na podzim 1934 počítal s tím, že pevnostní linie začne u Jedliny ( obec asi 1 km východně od Divoké Orlice ) a odtud potom přes kóty Adam (765 m) a Bouda (845 m) sestoupí do blízkosti města Králík, které ale zůstane před vlastní linií. Linie měla vést jižně od města přes Mariánský kopec a Veselku na Maliník.

Tento plán po prohlídce terénu upravila opevňovací skupina ustavená u Zemského vojenského velitelství Brno. Po jejich úpravách se již linie ocitla před městem. Celkem zde bylo vytyčeno 62 pěchotních srubů, přičemž na 6 místech jich několik spojených podzemními chodbami mělo vytvořit pěchotní tvrze. Dělostřeleckou podporu představovaly 4 baterie děl v polních postaveních u obcí Vitanov, Celné, na Hejnovu a u Šanova.

Zesílený lehký objekt vz. 37 vložený mezi K-S 5 a K-S 4. Jaro 2003.

Nakonec se ke slovu dostala taktická skupina ŘOPu, která na jaře 1935 snížila počet sam. pěchotních srubů na 38 (nepočítán K-1). Tato podstatná redukce byla umožněna již větší zkušeností důstojníků ŘOP, ale hlavně přesunutím hlavních střílen z výšky 0,6 m na 1,5 m nad terénem. Děla se z polních palpostů ukryla do kasemat a otočných věží dělostřeleckých tvrzí Adam, Bouda a Hůrka. Spory se vedly hlavně o to, kde bude položen důraz na obranu. Francouzi navrhovali Boudu, ale naši důstojníci prosadili Adam a Hůrku.

Takovýto návrh tedy 25. a 26. června 1935 schválil náčelník gen. štábu gen. L. Krejčí. Při tom se stále ještě diskutovalo o přesunutí tvrze Hůrka na kótu Veselka. Vzhledem k dostřelu houfnic na Adamu a nutnosti výstavby dlouhé galerie ke vchodovému objektu z toho sešlo.

Poslední postavený objekt na východním konci Králického úseku těžkého opevnění, pěchotní srub K-S 2. Linie protitankových překážek pokračuje dále směrem k hřebenům Sušiny, kde se měly v roce 1939 být postaveny další pěchotní sruby. Objekt samotný byl na konci války těžce poničen odpálením munice v horním patře. Originální fotografie z roku 1938.

V konečné podobě králická linie začíná na kótě Maliník (783 m) u Dolní Moravy, pokračuje jihovýchodním směrem na kótu Výšina (666 m) a odtud dále králickým údolím až na kótu Bouda (845 m). Zde se lomí na severozápad a pokračuje podél státní hranice přes kótu Adam (765 m), Žamberecké lesy, kde překročí řeku Divokou Orlici, Panské pole a hřebeny Orlických hor na kótu Komáří vrch (992 m) Orlických horách.

V polovině června 1935 vzniklo Ženijní skupinové velení č. III (dále ŽSV III), kterému velel pplk. ing. K. Špalek. On se spolu s personálem ŽSV ubytoval v Králíkách ve "Waltrově továrně" a odtud vycházely skupiny měřičů do terénu. Vše se podařilo dokončit do listopadu a na zimu se všichni přestěhovali do Prahy, kde vypracovali plány jednotlivých srubů. Činnost tohoto útvaru byla obnovena 17. června 1936, kdy už několik soukromých firem dostalo zadávací listiny na výstavbu některých podúseků.

Stavbu objektů přímo v terénu i nadále řídilo ŽSV III v Králíkách. Vzhledem k rozsáhlosti prací došlo v roce 1937 k vytvoření dalšího ŽSV X v Rokytnici v Orlických horách, které převzalo dohled nad výstavbou západní části úseku. Hranici mezi těmito skupinami tvořila řeka Divoká Orlice.

Lehký objekt vz. 37 ve svahu Chlumu. Tento objekt bývá za dobré viditelnosti patrný již z velké dálky a přímo od něj jsou skvělé rozhledy na Červený potok a Králíky. Zima 2003.

Celkem se během dvou let podařilo v tomto asi 60 km dlouhém úseku vybudovat 96 těžkých objektů a 525 objektů lehkého opevnění. Pilíře obrany tvořily 4 mohutné dělostřelecké tvrze - Hůrka, Bouda, Adam a Hanička. Tyto tvrze byly v roce 1938 po stavební stránce dokončeny (* ), bohužel na svoji hlavní výzbroj - těžké tvrzové dělostřelectvo - teprve čekaly.

I přesto, že opevnění v tomto prostoru nebylo plně dokončeno, splnilo v roce 1938 svoji úlohu. To, že se zde nacházela mohutná linie opevění, donutilo generály Wehrmachtu k tomu, že nejen nevyužili ve svém útočném plánu výhodnou polohu Kladského výběžku, ale ani ono citlivé místo na styku dvou armád. A tak by se v případě útoku v roce 1938 nemusela naše II. armáda příliš starat o svá citlivá křídla (neboť pravé křídlo jí pro změnu výborně kryl úsek opevnění Moravská Ostrava) a mohla se plnou silou postavit 2. armádě Gerda von Rundstedta, která měla za úkol dosáhnout spojení s vojsky postupujícími z Rakouska na sever. Zdejší opevnění by bylo dobýváno obtížně a s velkými ztrátami. Po svém úplném dokončení by se tento prostor stal pravděpodobně neprůchodným. Vždyť už počátkem roku 1941, kdy měl být úsek plně bojeschopný, by bylo možné jakékoliv místo v prostoru tvrzí Hůrka - Adam "zasypat" během jedné minuty 180 granáty z houfnic těžkého, neobyčejně přesného a v podstatě nezranitelného tvrzového dělostřelectva.

Jeden z méně zasněžených objektů vz. 37 v blízkosti kóty Chlum nad Maliníkem. I přes kvality naší předválečné armády by obrana těchto objektů v zimním období zřejmě představovala obrovské odříkání a problémy. Zima 1999.

--------------------------------------------------------------------------------
(*) pracovalo se ještě na tvrzi Adam kde nebyl vybetonován srub pro minometnou otočnou věž K-44. Objekty této tvrze neměly také osazené pancéřové zvony.