Ze života KVH Kralka

K tomu, abychom byli schopni rekontstruovat bunkr, musíme být samozřejmě zavylí bunkrologové. Nicméně život se neskládá jenom z budování muzea, případně bunkrologie (i když mnohé naše neformální akce s ní tak nějak souvisí). Tato stránka doufá ukázat, že i členové KVH Kralka jsou vlastně docela normální lidé...

Dobytí severního pólu - den před Silvestrem 1999 u pramene Moravy na Kralickém Sněžníku.

Silvestra 1999 trávil klub na K-S 5. A protože nejsme žádní peciválové, ale v té době ještě s chutí do hodnotných sportovních výkonů, vyráželi jsme různě na běžky do okolí. A nebo - pěšky noční výstup na Kralický Sněžník pod krycím názvem východ slunce. Vše šlo podle plánu až do poloviny výstupu, kdy se krásná měsíčná obloha zatáhla a pak už byla jen mlha a sychravo... Nejvyšší čas pro návrat do tepla K5ky.

Kotviště na řece Otavě. Právě se schyluje k výsadku na pevninu za účelem doplnění zásob a dobytí nedaleké pevnosti Zvíkova. Léto 1999.

Část členů klubu díky kapitánovi Kočičákovi podstupuje i objevné plavby po Orlické přehradě nebo i mořských pláních. Zatímco na pobřeží Jadranu se nalézá různých bunkrů poměrně velké množství, mohlo by se zdát, že na Orlíku žádné nejsou... Ale i zde jsme dokázali objevovat pozůstatky po linii předválečného opevnění. Leč největší fragment měl rozměry cca 60 cm, zbytek byly pouze nepříliš zřetelné haldy štěrku ze železobetonu.

Kdybyste někdy kolem Orlíku potkali skupinku lidí, kteří na sebe pokřikují "tohle bude určitě pevnostní beton!" a v rukách mají několik kamenů, pak je docela dobře možné, že v zátočině na břehu jezera kotví plachetnice kapitána Kočičáka. Ale jinak jsme k nerozeznání od ostatních dobrodruhů v okolí.

Živý obraz dle Járy Cimrmanna. Aneb takto nějak by byla rozmístěna posádka LO vz. 37 uvnitř svého objektu. Foceno ve známém nedokončeném řopíku na Šumavě.

Na jaře 2002 trávila část klubu prodloužený víkend na chatě v Krejčovicích na Šumavě. Ne že bychom byli na ty bunkry nějak zvlášť vysazení, ale jakmile jsou nějaké v dosahu, většinou se najde osobnost, která dmýchá oheň v ostatních tak dlouho, až i ti, kteří už "nikdy žádné bunkry vidět nechtějí", se zvednou a poslušně si to šupajdí za novými bunkrologickými zážitky. Tentokrát to byl známý nedostavěný řopík "kabriolet" na Šumavě, u kterého dělníci na konci září 1938 opustili betonáž poté, co se dověděli, že pohraničí bude odstoupeno Německu.

Kuřátka už se nám pečou. Závěr sezóny po gurmánsku.

Tento způsob léta zdá se mi poněkud rozmarným...

Začalo to prostě - plánovanou dokončovací betonáží prostředního zvonu uprostřed léta. Nicnémě člověk myslel... a betonárce se porouchalo auto a beton nepřijel. Tak jsme si dohodli v klubu nový termín na září s krycím názvem "prase". Jak už možná tušíte, cílem bylo nalákat velké množství nicnetušících pracovních sil na pečení prasete, přičemž jako třešnička na dortu by proběhla sobotní betonáž. Jenže tentokrát pro změnu nevyšlo počasí a celkově se pracovních sil příliš nesjelo, tak jsme znovu změnili plán a místo prasete se jali péct kuřata pro zdravé jádro klubu, které se zde sešlo (už bez postrachu betonáže). Moooc nám chutnala ;o).